A vždy znovu, když jsem o tom všem přemýšlel, jsem nakonec dospěl k poznání,
že naděje vnejhlubším slova smyslu není něčím,
co přichází zvenčí a co mohu hledat kolem sebe v podobě příznaků,
že ta či ona věc dopadne dobře, a k čemu naopak nemám žádný důvod,
je-li zřejmé, že nic dobře nedopadne.
Vždy znovu jsem si naopak uvědomoval, že naděje je především určitým stavem ducha
a že ji - jako takovou - prostě máme, nebo nemáme,
aniž byto bezprostředně záviselo na stavu věcí,
které nás obklopují.
Naděje je prostě existenciální úkaz, který nemá nic společného s prognostikou.
Všechno se může jevit v těch nejčernějších barvách
a my - z jakýchsi tajemných důvodů - naději neztrácíme,
a vše se může naopak vyvíjet k naší spokojenosti
a my - z neméně tajemných důvodů - naději najednou ztratíme.
Jak patrno, naděje v tomto pojetí souvisí se samotným pocitem smyslu života:
dokud ji máme, máme i proč žít.
Projev prezidenta republiky Václava Havla při zahájení konference
"Budoucnost naděje"
Hirošima, Japonsko, 5. prosince 1995
"Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí,"
Von Meißen bis Dresden sind es nur wenige Kilometer. Die Elbwiesen begleiten den Fluss beidseits wie ein grünes Band. Weinbergsmauern und Terrassen ziehen sich bis kurz vor die Tore der sächsischen Landeshauptstadt. Wer Dresdner „Blaues Wunder“ erleben möchte, radelt weiter elbaufwärts bis zur bekannten Brücke im Stadtteil Loschwitz und kommt dabei noch an den drei Elbschlössern vorbei, um kurz vor Heidenau schließlich nach Pillnitz zu gelangen.
Komentáře
Okomentovat